Bolest, potlačená bulimie a smrt psa – zápis z reálné hlubinné terapie

Bolest, potlačená bulimie a smrt psa – zápis z reálné hlubinné terapie

logo-hlubinna-terapieBolest, potlačená bulimie a smrt psa – zápis z reálné hlubinné terapie

Tento článek měl být krátký, jednoduchý a jasný. Stejně tak hlubinná terapie zdarma, jejíž nabídku tato klientka využila, měla být krátká, úderná a úspěšná :-).

Ani název tohoto článku není zcela výstižný, protože celá tato story se vyvinula zcela jinak, než jsem čekal. Prostě všechno bylo ten den trochu jinak a hlubinná terapie, kterou jsem si představoval hotovou tak za dvě a půl hodiny, trvala více než šest hodin, což je něco zcela mimořádného.

Začtěte se tedy do silně zkráceného záznamu z této terapie, kterou si dovolím mírně okomentovat.

 

Jak to celé začalo – hlubinná terapie na záhadné bolesti psychosomatického původu

Zde je úryvek z úvodní mailové komunikace s klientkou, nejprve popis problému.

Dlouhotrvající bolest nohou od kotníků dolů, bolest kloubů a kostí, stavy paniky, úzkosti. Dle lékařů psychosomatické potíže, které je nutno léčit antidepresivy. Mám za sebou několik kineziologických sezení, zlepšení zatím nepociťuji. Domnívám se, že počátek mých zdravotních problémů je spojen s úmrtím mého psa před čtyřmi lety… Jsem zoufalá hlavně proto, že je mi už hodně dlouho strašně, a to na těle i na duši, občas propadám beznaději, že se to někdy zlepší a jsem (a myslím, že jsem v hloubi duše vždy byla) přesvědčena o tom, že doktoři mi vůbec nepomůžou.”

 

Protože jsem podobný případ před mnoha lety úspěšně vyřešil na jediném ne moc dlouhém sezení, rozhodl jsem se, že této klientce nabídnu terapii zdarma, abych tak získal téma na článek.

 

Průběh hlubinné terapie – spousta bolesti a jedno překvapení za druhým

Následná hlubinná terapie, do které jsme se pustili, důkladně prověřila mou důvěru v tuto metodu. Ukázalo se totiž, že klientka v sobě spousty let potlačovala nejrůznější problémy a s nimi spojená somatika (tělesné projevy). A to všechno se začalo při terapii valit ven.

Můj první komentář: Přestože klientka v mailu soudila, že její problémy souvisejí se smrtí jejího psa, vnitřní kompas (jak to nazývám, dnes jsem slyšel termín “autopilot”) ji při terapii zavedl zcela jinam, než si asi uměla představit.

 

Úvodní povídání klientky

Získala jsem vřelý vztah k psům. Měli jsme 11 let fenku, ta onemocněla a musela jsem ji nechat utratit, bylo mi jí hrozně líto. Byla jsem smutná, ale ne extrémně moc. Přestala jsem chodit na pravidelné procházky, najednou jsem začala být nemocná. Začaly mě bolet paty, pak prsty, celá chodidla, lýtka, klouby, kosti. Nemohu spát, beru tablety na spaní.

Absolvovala jsem různá lékařská vyšetření: Tomografii – CT hrudní a bederní páteře, RTG, EEG, vyšetření na imunologii, vše je v pořádku. Absolvovala jsem rehabilitace, ultrazvuk, masáže, koupele. Nic nepomáhá. Nyní jsem na nemocenské.

Lékaři nic nezjistili, poslali mě k psychologovi. Ten mi poradil, že si mám říkat, že jsem zdravá, nemám vlastně žádnou smrtelnou chorobu a jsem šťastná.


Můj komentář:
Ach jo.

Nohy mě bolí pořád, snažím se chodit i tak, bodá to, bolest pulzuje v nohách. Cítím se celkově blbě. Chtěla bych se cítit normálně, abych měla energii a mohla chodit do práce.

 

Požádal jsem v první řadě klientku, ať si zformuluje téma, které potřebuje řešit, a ověřil jsem, zda je to opravdu prioritní problém. Téma hlubinné terapie:

Bolí mě nohy a střídavě mě bolí všude…

Začal jsem tedy po tomto úvodu pracovat, v první řadě jsem vytestoval klientce pozici na tzv. Barometru chování: Nemá volbu; Žal a pocit viny; Přemožená.

Negativní reaktivní energie na problém: Více než 100 % („nekonečno“)

 

Klientka ještě doplnila popis problému: “Bolí mě svaly, kosti, ramena, během dne se to v těle stále přesouvá. Bývala jsem strašně šťastná, jediné, co mě opravdu bavilo, byly procházky se psem. Do práce chodím ráda, nemám důvod být nešťastná.”

Můj komentář:Nemám důvod být nešťastná” je jeden z postulátů této klientky, který způsobuje, že velmi silně potlačuje své pocity, potřeby, bolesti… To vše si ukládá do těla, do tzv. buněčné paměti, což je velmi nežádoucí – takto uložená somatika se v těle stávají zárodky příštích fyzických onemocnění. I to je důvod, proč je hlubinná terapie tak přínosná – odstraňuje příčiny možných budoucích onemocnění.

 

Zahájili jsme terapii, klientka má již zavřené oči a má volně hovořit o svých pocitech. Poznámky o tom, co se v průběhu terapie děje, dávám do kulatých závorek. V hranatých závorkách pak najdete popis toho, co klientka cítila v těle. Uvidíte, že toho v těle měla uloženo mimořádně hodně. Přestože jsem na somatika klientů zvyklý, toto pro mě byl mimořádný zážitek. Své instrukce a pokyny klientce vynechávám, protože to byste se do konce nedočetli ani za hodinu.

Přestože toto je přepis mých poznámek z terapie, mnoho věcí jsem musel vynechat, i když je tento příběh anonymní. Byly prostě příliš silné a nechtěl jsem o nich psát.

 

KL (klientka): Bolí mě nohy, pořád [bolí pravé stehno, pod pravou lopatkou, paty, pravá noha nahoře, píchá mě v ní, obě nohy bolí až nahoru, ramena bolí, píchá ve stehnech, hlava bolí vpředu, je těžká, záškuby v nohou, pocit, že se zbořím, úplně se mi prohýbá páteř, jako by mě nedrželo tělo].

Spadnu, někam se sesunu a tam zůstanu ležet [tupá bolest v nohách, bezvládnost (naklání se dopředu, ohýbá se, slábne)].

Bezvládnost, jsem bez energie (mluví velmi tiše a pomalu), [bolest hlavy, jako bych se měla zbořit na zem, píchá mě v boku a v ledvině, musím zhluboka dýchat, brní mě ruce, levá ruka víc, pravý bok bolí, obě nohy, pravá ruka] (ohýbá se ještě víc a těžce dýchá) [brní mě obě ruce, mám pocit jako před omdlením, píchá mě v boku] (vypadá to, že klientka by brzy mohla spadnout na zem, sedám si tedy tak, aby byla chráněná z jedné strany stolem, z druhé bych ji zachytil já; velmi těžce dýchá).

PK (Pavel Kaiser): Je nějaká událost, ve které se cítíte tak jako nyní?

KL: Ano. Je to před záchvatem, před omdlením, odvezla mě sanitka.

PK: Projděte událost od začátku do konce.

KL: Jdu na kineziologii, je mi zle od žaludku [stažené břicho], snažím se to překonat [strašně stažené břicho, bolest žaludku, že asi budu zvracet], nepřejde to samo, jdu ven, zvracím, uleví se mi. Vracím se zpátky, snažím se uklidnit [křeče do nohou, křeče do rukou, brní mě obě končetiny, přestává mě poslouchat pusa, nebudu moct mluvit, chce se mi zvracet], potřebuji na vzduch (mluví o hodně rychleji, hůře artikuluje, třese se, začínají se jí silně křivit a kroutit prsty na rukách), [mám stažené svaly v podbřišku, bolest – nohy mě bolí hrozně, křeče v nohách a v podbřišku, prsty mě brní, nemohu je ovládat], chce se mi hrozně brečet (předklání se, prsty se jí různě neovladatelně kroutí, třese se).

Paní mě uklidňuje, volá záchranku, ať se prý uklidním a dýchám (zadrhává), [bolest v podbřišku, ruce, nohy, hlavně nahoře, ruce brní, samy se mi pohybují, od zápěstí mám v rukách strašné křeče, nohy se mi hýbou samy, prohýbají se mi záda, tohle občas mívám, že se celá prohnu (silně vykřikne), ruce mám strašně nabitý nějakou energií, pulzuje mi do nich, strašná bolest, napětí, v nohách, v podbřišku, v tříslech, cítím pocitybezvládí], (těžce a rychle dýchá).

Přijede záchranka (třese se, kýve se do stran), dali mi injekci, [bodání ve tváři, to se mi občas stává, že mě někde takhle bodne] (napíná prsty, různě se jí kroutí), [křiví se mi pusa].

Nemocnice, vyšetření, cítím se hrozně, nechtěla jsem se cítit úplně blbě (začíná hodně plakat). Koukají na mě, že si všechno vymýšlím, chci být zdravá. Doktoři si určitě myslí, že si to vymýšlím, jiní lidé jsou mnohem víc nemocní a já nic nevydržím (dál pláče ještě víc, stále má zkroucené ruce, takže v nich ani nemůže držet kapesník).

Můj komentář: „Já nic nevydržím“ a další slova, která zde zazněla, už naznačují, že klientka se snaží potlačovat své pocity, ovšem jak vidíte sami, vše si tak ukládá do těla a tělo se toho už chce zbavit!

(dlouho pláče, celá se třese, postupně se mírně zklidňuje) [začíná mě bolet v zádech, ledviny] (další pláč). Doktorka mě vyšetřila, prý to bude asi psychické. Jsem troska, strašně brečím, připadám si úplně hrozně, prosím o něco na převlečení, snažím se uklidnit, … Dávají mi kapačku, snad mi to pomůže.

Pořád se cítím jak chudák, co tam tak leží, už chci domů. Je mi hrozně líto, že všem přidělávám starosti, že se o mě bojí, místo abych byla oporou. Dcera se o mě bojí a musí mě vozit do nemocnice (stále hodně pláče, kapesníky přibývají). Nechci, aby mě takhle viděli, chtěla bych, aby mě nic nebolelo, bývala jsem šťastná, pořád mě něco bolí (silný pláč, hluboké dýchání) [bolest zad, ruce už nebolí, ale mám je stále zkřivené, bolest jde až dolů do podbřišku].

Dcera pro mě přišla, už chci být, jako by mi bylo dobře, chci už jít domů a už nechci přidělávat starosti [brní mě pusa, píchá ve tvářích, bolest hlavy, bolest zad, podbřišek, břicho – cítím tam škubání]. Oblékám se, dcera mě veze domů, už se cítím dobře [jsem unavená, jen bych si lehla, schoulila se, jen ležet bez energie] (hodně se naklání, špatně mluví, já jsem stále v pohotovosti).

Nemám vůbec sílu, chci si lehnout, už nemám vůbec páteř, nechce se mi vstávat, jsem schoulená (téměř padá ze židle, ruce má hodně zkroucené, ruce jí klesají k zemi, třese se, něco zcela nesrozumitelného mumlá, bezvládně se kymácí na židli, špatně mluví, kýve se).

Nevím, co to je, pořád se mi hýbou nohy, škube mi v nich, pořád mě bolí záda, jako by mě někdo praštil prknem přes bedra, nohy se mi hýbou samy (má je ve vzduchu a cuká s nimi), bolí to až do podbřišku (cuká sebou, nohy jí škubou dopředu a dozadu, trhá tělem a rukama), [začínají mě brnět ruce, pořád bolí záda, celá oblast zad, tupá bolest, jde to hodně dovnitř, prostupuje až dopředu, škube to v nohách], (hodně pláče, celá se třese, škube sebou), škube mně to tam hrozně (cuká sebou, těžce dýchá).

Jsem doma, jsem strašně ráda, že tam nejsem sama, že tam je někdo, kdo mě chápe, kdo mě neodsoudí, že se k někomu mohu schoulit, když mě to bolí. Že mě má někdo rád, i když jsem taková, pořád mě něco bolí, chci být veselá, zdravá, vím, že mě přítel má rád takovou, jaká jsem (silný pláč), že mám takový štěstí [pořád bolí záda, škube v nohách, brní ruce a prsty, tupá bolest od zad až do břicha].

(škube sebou, hodně dýchá, už nepláče, kýve se dopředu a dozadu)

Ležím, už jsem uklidněná, říkám si, že to bylo tou tetanií, že mi pomůže hořčík. Už mi bude dobře a nebude mě to bolet, nebudu si stěžovat, nebudu brečet, dobře se vyspím a bude to dobrý.

PK: Co to pro vás znamená „stěžovat si“? (velmi silně pláče) Všichni mají problémy, mnohem horší, já nic nevydržím, mám všecko a měla bych být šťastná a spokojená a najednou to neumím, co by za to dali jiný lidi (další silný pláč), měla bych si toho vážit, jiný lidi mají hrozný bolesti a trápení, nejvíc trpí děti…

Já nemám vůbec právo si stěžovat na nic, neměla bych to dělat, měla bych to vydržet [levá pata hrozně bolí].

Můj komentář: Sledujete tu sílu podvědomých programů, kvůli kterým klientka dlouhá léta nejen potlačovala své pocity, ale také se kvůli nim cítila špatná? Kromě toho zde je i náznak toho, jako by měla tendenci trpět i za ostatní, natahovat na sebe problémy druhých lidí. To všechno může být naprogramováno například v dětství, ale to se dnes nedozvíme.

Protože se mám dobře, mám všechno, nikdo mi neubližuje, všichni mě mají rádi, nemám si vůbec stěžovat (silný pláč). Chci být na všechny taky hodná, aby měli radost.

PK: Jaké to pro vás je, když děti trpí? (snaha získat z klientky další postuláty): Bezmoc, že děti a zvířata trpí (velmi silný pláč). Lidi jsou tak hnusný, že jim ubližují a zvířata se nemohou bránit (silný pláč).

Můj komentář: Všimněte si, zde je první zmínka o tom, jak zvířata trpí – později uvidíte souvislost s úmrtím psa klientky. A opět to vypadá, jako by klientka „stahovala“ na sebe i utrpení zvířat. Podle mě další souvislost s úmrtím psa.

KL: Jak můžou být lidi tak hnusný, nemůžu to pochopit (další pláč). Já to nechci vidět, ani o tom slyšet, ani nic vědět, nemůžu se na to dívat, vím, že to existuje, že jsou lidi hnusný. Nejvíc mi vadí, když lidi zvířatům ubližujou a ta zvířata jsou bezbranná, týrají je, nepohladí je… Ty zvířata si myslí, že ten člověk na ně bude hodný, ale on není. Přeci člověk má rozum, ale je tak hnusnej… Nejhorší je, že ta zvířata člověku věří (velmi pláče), ale on jim ubližuje a týrá je.

Mám psa, chci na něj a na všechny psy být hodná, čekají na to, že je pohladím. Touží po tom (stále pláče), snažím se na ně být hodná.

Já bych ty lidi zbila, protože oni jsou rozumní a měli by se chovat hezky. Přeju jim, aby se jim to vrátilo, aby zažili to, co ty zvířata zažívají, aby je taky někdo zavřel a zbil je. Ti chudáčci se vždycky přikrčí a čekají, že ta rána přijde…“ (silný pláč)

Můj komentář: Toto poslední červeně vyznačené povídání má sílu prokletí. A je tu další souvislost s úmrtím vlastního psa – vyslané prokletí se vždy obrátí i proti tomu, kdo proklel. Klientka si ale toto prokletí neuvědomila, já jsem si to během práce vytestoval.

KL: Ta zvířata si někdo přeje, jen aby jim ukázal, jak je silný. Já to tak nenávidím, když někdo řve na psa (ještě více pláče). Přeju jim, aby i oni museli někoho tak poslouchat na slovo… Vždyť je to jenom zvíře! On toho psa nikdy nepohladí, jen ho bije, zavírá ho, neřekne mu nic hezkého… [bolest zad, ledviny, tupá bolest až do podbřišku, už to nevystřeluje do nohou, bolest břicha, bolest zad, škube mi to nohama, v hlavě mám pocit, že bych usnula, zatmívá se mi před očima] (hlava jí padá dopředu, kymácí se a cuká sebou).

PK: Co jste si tedy uvědomila v této události?

KL: Že mě strašně trápí zvířata, nemohu s tím vůbec nic udělat, vůbec to nesnesu. Je to divný, že se dívám v televizi na zabíjení lidí a že mi to tak strašně nevadí, jako když se týrají nebo zabíjejí zvířata. To vůbec nemohu snést, nechci o tom nic vědět, je to hrozný, ty zvířata jsou takoví chudáci. (hodně pláče) Vím, že i lidi jsou chudáci, ale ty zvířata za nic nemůžou.

 

… dále se opakuje procházení této události, kde klientka prožívá obrovské množství somatik. Uvedu zde jen některá a vše zestručním. Somatik je v události stále ohromně moc. A jen dosavadní první průchod událostí trval hodinu a čtvrt…

 

KL: [bolí žaludek ] Jedu za kinezioložkou, chtěla jsem s ní řešit dětství (detaily zde vynecháme, ale souviselo to s dlouhá léta utajovanou a potlačovanou bulimií). [začíná mě bolet hlava, závrať, trnutí v nohách, bolí paty, hlava, asi omdlím, bolí mě nohy dole, hodně paty, kotníky, nohy až nahoru, záda bolí, zase to bolí tak moc]. Sedím tam, kinezioložka mi říká, ať se uklidním [paty, prsty, kotníky, škube mi v nohách, třesu se, tupá bolest].

Je mi tam opravdu zle, zvracím (těžce dýchá, předklání se, cuká sebou), paní mi kýve rukama, asi chce něco zjistit (pozn: to je kineziologický test), chci, aby to sezení mělo smysl, chci se cítit dobře, musím ven, zase zvracím, fuj, jdu zpátky, cítím se jak ve svěráku, záda se mi zase divně prohýbají (třese se, špatně mluví a má spousty dalších viditelných projevů) [nohy mám úplně těžký, posunuje se mi to nahoru, jako závaží, zatmělo se mi před očima, asi omdlím] (přestává mluvit, naklání se).

Teď někam padám. Nevím kam, pořád cítím těžký nohy, jako bych je neměla. Už se mi nekřiví ruce, před tím jsem s nimi nemohla hýbat. Taky se mi už nekřiví pusa, skoro jsem nemohla mluvit.

 

… Dále je zde opravdu spousta bolestí a podrobností, které musíme vynechat, protože toho byl opravdu „balík“. Pak klientka popisuje, jak ji odvážejí do nemocnice, …

KL: Dcera přijela, úplně zbytečně jsem ji vyděsila (pláč), já asi nechci do nemocnice, je to zbytečný. Injekce, jenom chci ten hořčík, to mi pomůže. Jsem v sanitce, už cítím, že to bude dobrý.

Vyšetření, asi si o mně myslí, že si to vymýšlím. Doktorka mi říká „nebrečte, nic se neděje“ (hodně pláče). Já nechci brečet, nechci tam být, chci být doma, chci být normální (další pláč).

Dostanu kapačku, připadám si hrozně, je mi strašně trapně, stydím se. Strašně se stydím, vypadám jako nějaký opilec, jako zdrogovaná, chci být zdravá. Všichni si určitě myslí, že to je tím, že nemám žádné problémy, jiný lidi mají starosti, já si pořád jen stěžuju, měla bych to všechno vydržet.

Můj komentář: Neustálá snaha o potlačování – skvělá cesta k tomu, aby jednou vypukla nějaká choroba, až už se další somatika do těla nevejdou…

 

KL: Jsou lidi, co mají mnohem horší starosti a bolesti. Já se chovám jako blázen, vyčítám si, že mám bolesti a nechodím do práce [popis spousty a spousty bolestí v těle]. Mám závrať, cítím se jako těsně před omdlením, nohy mám těžký, těžkou hlavu. V krku pořád cítím, jak jsem zvracela. Bodá mě v hrudi. Přijela dcera, musím zaplatit za záchranku a za pohotovost, už je po 17. hodině. Už ani nevím, jestli jsem to zaplatila já nebo dcera.

Doma už mi bude dobře (tiše šeptá).

Připadám si hrozně, jako zdechlina, jsem bledá, není mi dobře, cítím se jako troska, nehezká, nezdravá. Ani nechci, aby se na mě někdo díval (pláč). Nechápu, že mě někdo takovou hnusnou může chtít (další pláč). Chci být hodná, chci být taková, abych si na nic nestěžovala, abych byla silná, aby za mnou ostatní mohli přijít, když potřebují poradit, abych já nebyla ta na obtíž. Já jsem tu pro ně, to není správný, oni by se o mě měli starat.

Neměla jsem rodiče tak zneužívat, vždycky tam byli pro mě, já jsem na ně neměla navalovat všechny svoje problémy. Já jsem takový slaboch, že jsem si to neuměla sama vyřešit. Kolik lidí to zvládne všechno sami, nemají kam si jít postěžovat.

To asi všechno proto, že se mám tak dobře a vůbec neumím zvládat žádnou situaci. Já neumím zvládnout žádnou krizovou situaci v životě. Neumím se s tím vyrovnat. Zbytečně jsem všechny trápila, protože jsem tak neschopná zvládnout všechny situace. Podvědomě se bráním všemu, co by mi působilo nějakou bolest, nechci nic vidět ani slyšet, chci jen, aby mi bylo dobře, to asi není správný.

Můj komentář: Ohromná a přímo učebnicová sbírka postulátů!! Že by programy od rodičů? Nebo něco z minulých životů? Také si všimněte postulátů, kterými klientka potlačuje své vnímání!

 

KL: Vždycky přijde nějaká rána v životě, já vím, že to tak je [cítím se jako před omdlením, nohy mě nebolí, v pravé noze jen píchání, bolest zad vevnitř, jde to do podbřišku a do žaludku, fuj, chce se mi zvracet, trnou mi nohy].

PK: Jak tedy hodnotíte celou tuto událost (to je otázka, která nutí klientku po skončení události vytvořit si další tzv. komentáře, které jsou pro odblokování problému nejdůležitější)?

KL: Jsem hrozně…. Neumím zvládat vypjaté situace, to je špatně, chtěla bych být jiná, nechci si stěžovat (pláče). Nechci nikoho zatěžovat, v podstatě se mi nic neděje. Jenom jsem nepřipravená do normálního života, kde lidi zvládají mnohem horší věci.

Podvědomě chci být spokojená, nechci nikomu ubližovat, nechci vědět nic hnusnýho, co se děje na tom světě, protože to vůbec nemůžu zpracovat. Vůbec to neumím pochopit, jak si lidi ubližujou, nepomáhají si… To vůbec nechápu, nevím, co bych mohla udělat. Nechci slyšet nic… (další pláč). Pořád si chci říkat, že jsem šťastná. Já to nechci vědět (ještě víc pláče).

 

PK: Existuje nějaká událost, kde je příčina bolestí, které cítíte?

KL: ANO. Nic nevidím, ale cítím to. (třese se, předklání se, nic nevidí, ale už reaguje) [těžké ruce, nohy, bolest zad, bolest žaludku, bolest od páteře, celé břicho, škubání v nohou] Jako by mi někdo vepředu svíral hlavu. Bolí mě břicho, záda, nohy (drží se za břicho, sedí celá zkroucená, nehybná, vzdychá) [bolí mě pata, pulzuje to do nohy a do paty, zvedá se mi žaludek, nohu mám úplně těžkou, jako bych na něčem stála, co mě tlačí, bolí to hodně, břicho] (naklání se dopředu).

Nohy mám jak přibitý k zemi, nejde to je zvednout, jsou tam nějaký… (zkouší se pohnout, ale moc jí to nejde) [hrozná zima, mám ty nohy úplně ledový, fouká mi na ně]. Vůbec nevím, kde jsem (celá se choulí zimou, mačká si ruce). Někdo mě asi bije přes záda, pořád mě to bolí, ta bolest mě tlačí až do žaludku, pořád a pořád to bolí (vzdychá, heká, áááá… třese se jí hlas). Trnou mi nohy, ruce začínají trnout, bolí břicho, hlava, jako bych chtěla omdlít, nevědět nic a jen zůstat ležet a necítit to, že mě to bolí…. (vzdychá, heká, zhluboka dýchá).

Chci si lehnout a nic nevědět a necítit (pláč) [mám strašně studená záda]. Tlak z břicha, třesu se zimou….

 

… následuje několik stránek poznámek, kde se stále objevují další a další bolesti, třes, pláč, pocit na zvracení, téměř křik, pláč, …

 

Můj komentář: Klientka stále neví, co je to za událost, ze zkušenosti s podobnými projevy bych si myslel, že to může být nějaké mučení v minulém životě, ale ničím se to následně nepotvrdilo. Terapie pokračuje odbouráváním a uvědomováním si desítek a desítek dalších, doposud potlačených a nezpracovaných somatik, bolestí, pláče, třesu atd.

Po čtyřech hodinách (už teď je doba terapie mimořádně dlouhá, ale konec je stále v nedohlednu. Hlubinná terapie se musí dokončit tak, aby somatika, negativní myšlenky a emoce, pláč atd. vymizely. V tomto případě to zatím tedy vypadá zatím skoro beznadějně).

Klientka se najednou spontánně vrací do mládí, kdy trpěla bulimií. Zde mnoho detailů z textu vynechávám…

KL: Vím, že je to úplně všechno špatně, je mi to jedno, já tak chci být normální, abych uměla normálně žít a nemyslet na to (spousta pláče). Cítím se vyčerpaná. Bylo to hrozný období, ta bulimie. Tolik promarněných roků. Tak jsem se snažila, abych byla jako ostatní, ale nemohla jsem (třese se). Všechno se se mnou třese (pláč, třes).

Nikdy jsem to nemohla nikomu říct, vždycky nad tím jen mávali rukou. Nikdy jsem nechtěla být jako moje mamka, ta byla tlustá.

 

Můj komentář: Velmi silný postulát – “nechci být jako…” – v tomto případě dovedl klientku až k bulimii…

KL: (mluví o mamce, jaká byla, že měla plno práce a povinností, ale nedovedla ji podpořit) Cítila jsem, že nemohu dopustit, abych byla taky tak tlustá, vážila jsem 50 kg. NESMYSL! Nikdo mě nevnímal jako tlustou, jenom já.

Nikdy nechci být jako mamka. Mít takový tlustý nohy, zadek. Chci sportovat, chci se cítit dobře. Vůbec to nefungovalo, chtěl jsem se cítit dobře, ale cítila jsem se pořád blbějc (víc pláče). Jak to moje tělo mohlo vydržet?? Vůbec jsem si neuměla pomoct. Byl to strašný nesmysl, úplně zázrak, že jsem to přežila. Čtrnáct dní skoro vůbec nejím, jen suchar a jogurt, pak sním všechno. To je zázrak, že to ten žaludek vydržel. Cítím se jako blbec (začíná se usmívat). Vůbec nechápu, proč se mi to stalo.

 

 

… Dále vynechávám spoustu detailů… A dostáváme se do věku 17 let.

 

KL: Všechno jsem to dělala úplně blbě… Už mě to nebolí, nejde mi to do žaludku, jen mě píchá v boku. Strašně jsem si huntovala zdraví, horší pro mě bylo, že jsem se cítila nenormální. To bylo tak strašné, nikdy jsem to nikomu neřekla. V každém stánku jsem si dala všechno, co tam měli, dala jsem si všechno, co jsem si před tím celou dobu odpírala. Bylo to odporné období mého života.

Nemohla jsem si sebe vážit, byla jsem zakomplexovaná. Byla jsem úplně blázen.

Strašně jsem chtěla být jako ostatní. Kazila jsem si život, nebyl žádný důvod, aby se tak chovala. No fakt, taková blbost, to je úplně šílený, strašně jsem se styděla, že jsem blázen, že nejsem normální. Takovýho promarněnýho času… Byla jsem blázen.

Našla jsem si psychologa, myslela jsem, že mi pomůže, ale jen se mi smál, že mám asi málo učení.

 

Můj komentář: Ach jo…

KL: Já jsem to cítila, že je něco špatně v hlavě, chtěla jsem být veselá, zdravá, spokojená. Byla jsem blázen, akorát jsem si zkazila x let života, strašně jsem se styděla to někomu říct (usmívá se, zkouší hýbat nohama, úsměv). Styděla jsem se sama před sebou, chovala jsem se jako debil. Pak jsem měla výčitky, zvracela jsem, pak mi bylo úplně šíleně. Pořád jsem brečela, jak blázen, jak debil.

 

… Po pěti hodinách děláme „výstupní kontrolu“, zda se klientka cítí v událostech dobře a zda je možno terapii ukončit. Bohužel se objevují další bolesti, přestože klientka tvrdí, že žádné další události v minulosti již nejsou.

Napadá mne, že klientka původně spojovala svůj problém se smrtí psa, ale k této události se vůbec nedostala, zřejmě se jí chtěla vyhnout a stejně jako spoustu jiných věcí ji potlačit. Navedl jsem ji tedy přímo k této události….

 

Smrt psa

KL: Ráno jsem si uvědomila, že se moje fenka strašně trápí, je mi jí hrozně líto (spousta pláče), volám veterinářce. Fenka tam ležela celý den, veterinářka mohla přijít až večer. Dává jí injekci… Ale ona možná ještě chtěla být naživu [objevují se různé bolesti].

Není to tak, že bych ji zabila. Už jsem to nemohla vidět, možná jsem byla sobecká, nechtěla jsem se dívat na to trápení. (pláč, další bolesti atd.).

(spousta pláče)

Já vůbec nevím, jak jsem to mohla udělat. Zabila jsem ji, ještě mohla žít. Ale trápila by se a já bych se taky trápila. Chtěla jsem jí pomoct, tak jsem ji zabila (mnohem víc pláče).

 

… Dále klientka tuto událost prochází opakovaně, aby odbourala všechny negativní myšlenky a pocity v těle, emoce. Spousta pláče, bolestí, atd.

KL: Bylo to pro mě hrozně těžký, ale zvládla jsem to a pomohla jsem jí, aby se netrápila. Nemám si co vyčítat, trápila by se ještě víc (další výbuch pláče). Nemohla si snad myslet, že jsem ji opustila a zradila… Už to tak dál nemohlo jít, už jen čekala na smrt. Musím to zvládnout a musím jí pomoct.

Jak to, že jsem tehdy nebrečela? Hladila jsem ji, až naposledy vydechla (spousta pláče). Dneska vůbec nedovedu pochopit, jak jsem to zvládla. Už to nikdy nechci zažít. Zvládla jsem to, ale potom jsem vůbec nebrečela.

 

Můj komentář: Ano, všechny slzy si klientka schovala až na naše setkání v Olomouci… A že jich pak bylo!

KL: Už si nemyslím, že jsem ji zabila (prochází událost mnohokrát opakovaně, vybavuje si další a další detaily, somatika postupně mizí). Vůbec jsem nechtěla brečet, chtěla jsem být silná, protože si všichni mysleli, že to asi nepřežiju. Chtěla jsem ukázat, že to zvládnu (spousta pláče). Už se ale neobviňuji, že jsem ji zabila.

 

Můj komentář: Klientce se postupně rozšiřuje vědomí, vybavuje si spoustu dalších detailů z události, což je projevem tzv. rozšiřování vědomí. Tak to při hlubinné terapii má být.

KL: Ani jsem si nechtěla představit, že jí píchli injekci do srdce. Snad ji to ani nebolelo. Nikdy jsem to takhle nikomu neříkala, nechtěla jsem na to vůbec myslet, přišlo mi to hrozný. Teď to vnímám, že to bylo vlastně správný. Dobře, že jsem to pro ni udělala. Zvládla jsem to a mohu se za to pochválit, dokázala jsem to, nemusela se zbytečně trápit. Nezabila jsem ji…

 

… Zde zhruba zápis končí, venku se už setmělo a celá práce trvala něco málo přes šest hodin, což je opravdu rekordní čas. Klientka neměla žádná další somatika, všechny bolesti ustaly, pouze se cítila unavená, což bylo po takové „náloži“ přirozené.

 

Můj komentář: Nedostali jsme se k žádné události, kde by byl zjevný důvod k bolestem, které klientka prožívala. To se nazývá primární engramická událost a je to událost, kde by klientce skutečně fyzicky někdo ubližoval – válka, mučení, hladomorna nebo něco podobného. Po skončení jsem tedy byl mírně na vážkách, zda bude problém vyřešen, ale v dané situaci se klientka cítila dobře a oba jsme byli rádi, že jsme mohli skončit.

 

 

Happy end ještě nenastal

Po pár dnech jsem dostal od klientky mail, který mi potvrdil obavu, že to ještě nebylo všechno, ač jsem si moc přál, aby bylo po problému:

Chci Vám moc poděkovat za sobotní odpoledne, které jste mi věnoval, a opravdu velmi oceňuji Vaši snahu mi pomoct. Měla jsem z návštěvy u Vás příjemný pocit a určitě se mi díky terapii, kterou jste se mnou procházel, v mnohém ulevilo. Moc děkuji za trpělivost, že jste to se mnou vydržel, určitě to i pro Vás bylo hodně náročné. Bolesti nohou bohužel stále přetrvávají, a to ve dne i v noci, kdy se vzbudím s pocitem, že mi je někdo u kotníků useknul…

Tak se chci zeptat, jestli

1) mám být trpělivá a počkat, až se tělo po terapii “srovná” a pak to bude lepší, nebo

2) už by mi mělo být lépe a když mi není, znamená to, že to není psychosomatické a pak mi ani žádná antidepresiva nepomůžou, nebo

3) jsme nepřišli na tu správnou událost, která mi bolesti způsobuje, a měla bych ještě jednou přijet?

Opravdu jsem se u Vás snažila vybavit si něco, co by mohlo být příčinou mých potíží, ale zdá se, že jsem na to nepřišla a moje teorie, že je to ztráta psa, asi nebyla správná. Mrzí mě to, vím, že jste se moc snažil a že to bylo nekonečné. Vůbec jsem netušila, že jsem tak “zasekaná”. Uff :-(( Začínám si myslet, jestli opravdu nejsem blázen?!?“
Můj komentář: Moc jsem Vám chtěl pomoct, ale jedna věc se ukázala jako silnější – jak jste poznala, potlačovala jste dlouhé roky spoustu somatik, která nyní „chtějí z těla ven“. Tím pádem jsme se v terapii nedostali do nějaké vzdálenější minulosti.

Jak píšete, máte pocit, že Vám nohy někdo usekl. Upřímně řečeno moc bych si přál, aby to byla pravda a aby se nám při příštím setkání takový minulý život podařilo objevit a zpracovat. Tím by to mělo být definitivně vyřešeno. Jak jste poznala sama, při hlubinné terapii se somatika postupně „vybíjejí“ a slábnou, až zmizí. Jen v tomto případě, kdy některé bolesti cítíte i nadále, nevěřím, že by to přešlo samo. Když se hlubinka dokončí a zpracuje se skutečná příčina, jsou somatika definitivně pryč hned, není třeba žádné doby na to, aby to doběhlo. Někdy člověk potřebuje trochu času na to, aby mu ještě došlo, co všechno si vybavil, ale u somatik žádná setrvačnost není.

Blázen rozhodně nejste, zasekaná jste. Tak bych to asi stručně shrnul. Ale to není nic výjimečného. A sama určitě cítíte, že na takový stav antidepresiva asi mít vliv nebudou.

Můj závěr tedy je, že bych doporučoval pokračovat, zbavit se všech somatik a veškeré minulosti, která už „chce ven“. Pevně věřím, že Vaše bolesti jsou psychosomatické, máte to tak i potvrzeno od lékařů. A podobný případ jsem v minulosti už řešil, paní také chodila na CT, RTG atd. a nikdo jí nepomohl, pak se dostala do jednoho minulého života a tam se toho zbavila. Takže vím, že to jde, jen se k tomu musíte prokousat…

 

 

Další mail klientky po několika dnech:Pokud jde o bolesti, výrazná je pořád bolest nohou, bodání v achilovce už nepřestává vůbec 🙁 Co jsem zatím po hlubince nepocítila, jsou takové ty psychostavy, kdy se mi zdá, že se zbortím a už nevstanu a cítím se příšerně. Tak snad to tak vydrží. Ale moc bych se chtěla těch bolestí zbavit, tak jsem odhodlaná obětovat skoro cokoliv, protože takhle žít mě moc nebaví 🙁
Včera u neurologa jsem se dověděla, že mé potíže nejsou ani neurologické, ani psychosomatické, ale příčinou jsou dle jeho mínění skutečně ostruhy a byla mi doporučena léčba rázovou vlnou. Tak nevím, jestli ji podstoupím, jsem přesvědčena, že i ty ostruhy jsou psychosomatické a ty vlny možná zmírní bolesti, ale jen dočasně. A to ještě kdoví ?!? Tož raději zkusím štěstí u Vás 🙂

Můj závěrečný komentář: Tento článek jsem se svolením klientky mohl napsat tak podrobně, jak jsem jen byl schopen. Sami si můžete udělat obrázek, jaký vliv má na náš život to, co si myslíme. A v tu chvíli to, co si myslíme, považujeme za pravdu. V průběhu terapie se tato přesvědčení (postuláty, sugesce) mění, ale my je i přesto stále považujeme za pravdu.

Někdy je pro mě až strašidelné vidět, jak se prožitek klientů v té samé události s počtem průchodů mění a jak to, co vnímali jako neřešitelný problém, nakonec končí jako úsměvná historka, na kterou „se jakoby dívají z dálky“. Ukazuje to, jak moc žijeme v iluzi a v područí své mysli. Zatím na to nemám lepší lék, než je hlubinná terapie, ve které můžete svá negativní přesvědčení odbourat a změnit.

Všimněte si, prosím, že v rámci celé terapie jsem klientce nic nekomentoval, nic nevysvětloval. Jen jsem jí stovkami otázek a instrukcí, které zde nejsou uvedeny, vedl tak, aby si věci zpracovávala sama dle svých schopností a možností, hlavně však, aby pozorností zaměřenou do těla odbourávala ty spousty somatik, která měla v těle uložena.

 

Hlubinná terapie předchází nemocem

Považuji tuto práci za nesmírně důležitou, protože neřešená a neodstraněná somatika se ukládají v těle a stávají se základem chorob. Hlubinná terapie tak působí jako výborná prevence a pomáhá nám odstranit to, co by se v budoucnosti mohlo stát mnohem závažnějším problémem.

Pokud i vy máte nějaké trápení a cítíte, že jsem ten pravý, kdo vám může pomoct, zde je můj Kontakt.

 

Pokračování příště…

Starší příspěvky:
Syndrom vyhoření – jak vám může pomoct hlubinná terapie?

Syndrom vyhoření – jak vám může pomoct hlubinná terapie? Toto je něco málo z mé dost drastické zkušenosti se syndromem...

Zavřít